A KDY BUDE SVATBA?

Z věcí, které mě zaručeně vždy vytočí, se s přibývajícím časem čím dál častěji objevuje ta nadšená/pohrdlivá/zvědavá otázka: "A kdy bude svatba?" Proč je to dotaz, při němž mi vyrazí po těle šupiny a z pusy pěna?

Ano, je to fakt, chodím s M už přes šest let. Ano, máme v plánu tento vztah dále udržovat. Ano, podporujeme tradiční model rodinné instituce a jednoho dne se vezmeme (mimo jiné by M's mother nesnesla, kdyby naše děti měly jméno jen jednoho z rodičů, což mi celkem jasně vysvětlila v mých sladkých šestnácti, kdy jsme s M prováděli vodění za ruce asi tak dva měsíce). A ne, nevím, kdy to bude. Nemám v diáři poznačené datum, kdy už je nejvyšší čas se vdát. Neodškrtávám čtverečky na srdíčkovém papíru. Prostě až to přijde, tak to přijde, a až to přijde, tak to všem včas oznámíme, tak se laskavě přestaňte ptát, o nic nepřijdete. Jako kdyby si taková slepičí prdelka jako já schovala takovýhle tajemství, jasně.

Proč se vůbec někdo na něco takovýho ptá? Nikdo se nezeptá: "Hej, tak co, kdy vynalezneš lék na AIDS? Kdy nastolíš světový mír? Kdy se zbavíš hladomoru ve třetím světě?" Proč jediné očekávání, které lidé vztahují k mojí osobě, je to, že si jednoho dne vezmu bílé šaty a nechám si okovat prsteníček? Připadám si, jako kdybych svoji společenskou povinnost naplnila a svou pozici ve světě deklarovala jedině uzavřením smlouvy s M před starostou na radnici nebo na více či méně kýčovitém zámečku.

Milé okolí, kdyby jediné, čeho dosáhnu, byla svatba, tak už jsem dávno vdaná za boháče, co mě podvádí se sekretářkou a nechává mě velkoryse užívat své konto, a nemrhám svým (z biologického pohledu) nejplodnějším obdobím studiem, sháněním praxe, kde se dá a případným propíjením neúspěchu. 

S láskou,

Vaše Layla

V neposlední řadě mě vytáčí i samotné uvažování těch otázku pokládajících myslitelů. Ptají se většinou lidé, kteří mě znají, tedy vědí, že studuji, že si přivydělávám menšími brigádami, rozhodně ne natolik abych sehnala hypotéku na byt s terasou na Malé straně, že moje studia i moje tělo živí rodiče a že k nim jezdím každý víkend a moje autistické já odmítá od této rutiny ustoupit. Víkend je s rodiči. Tečka. Manželství je pro mě akt dospělosti, vstupuji s někým do společného života a opouštím život své dosavadní rodiny (kam ale budu jezdit každý víkend na návštěvy). V tomto momentě bych tedy měla být schopná se sama o sebe postarat a neuchylovat se do bezpečí obývacího pokoje maminky a tatínka. Ale tohle já nedělám. A nejsem připravená na to udělat takovýhle krok, nestydím se to přiznat. Ano, kdyby přišla chvíle nouze, byla bych schopná sehnat si práci, zaplatit účty, postarat se sama o sebe, případně i o další osobu. Ale chvíle nouze nepřišla, moji rodiče podporují moje studium a já jim to vracím jak jen mohu, a pokud to bude stále možné, ten moment dospělosti odsunu až k momentu, kdy převezmu vysokoškolský diplom potvrzující, že jsem schopná ve svém oboru samostatně pracovat a tudíž se uživit. Nemyslím si, že projevem dospělosti je: "Mami, tati, chci se vdát, dáte mi na to peníze? Jo, a v pátek vyrážim na dízu, dáte mi pade na vstup?" Když se vdám, tak se vším všudy, nebudu už bydlet s Amy, nebudu podnikat každovíkendové meetingy s našima v koupelně, budu rozumně uvažovat a nerozfrcám poslední tisícovku za nový boty. A když mi řeknete: "Ale to je normální, že by vám vaši dali peníze, podpořili vás, to není za co se stydět," tak vám řeknu, že tohle je jedna z mála věcí, která může být víceméně podle mně, tudíž na to přistoupím tak, jak chci já a M, a ne podle toho, že když už třeme těla šest let, tak se musíme vzít, jinak jsme divný a náš vztah nebude mít budoucnost a nakonec se rozpadne s ohlušujícím třeskem, zanechávajíc za sebou potrhané kusy těl, depresi, pláč a černou mlhu. Tohle si schovejte na zombie apokalypsu.

Čím víc mě tato otázka točí do vrtule, tím víc přemýšlím nad odpovědí. První, co mě napadlo, bylo na otázku Kdy bude svatba dětinsky a posměšně zahuhlat: "Kdy bude svatba ble ble ble..." (představte si, jak  to pronesu s nasazeným retardovaným výrazem, vystrčeným jazykem a s šimpanzím přízvukem). Amy mě ale upozornila na to, že tato reakce by mohla v tazateli vyvolat dojem, že představa poddání se jednomu muži na teď a navždy je jediné, po čem mé vyprahlé ztrápené srdce touží a čeho se mi nedostává a dětinskou interpretací původní otázky se s tímto pocitem frustrace vyrovnávám.

Další reakce, ačkoliv méně ofenzivní a bez přídechu sarkasmu, by byla: "Až zhubnu." To by byla čistá pravda, odmítám se vdát ve svém "metráčkovském" těle, bílá barva rozšiřuje a já chci být krásná. Ale není to úplně ono.

V návalu zoufalství mohu otázku obrátit proti útočníkovi, tedy vypálit, kdy bude jeho svatba. Ale pořád to není ono. Pokud vás, mé drahé, svatbou nezatížené čtenáře, napadne drzá, lehce ofenzivní sarkastická odpověď vyjadřující, že je to moje věc a že tato otázka mi už nemůže být více u prdele, vložte ji prosím do komentářů, budu vám vděčná.

Brzy již na téma mých miss-ideálů, stay tuned!

Jako kdybych kopala...

Mám mozoly na palcích. Proč mám mozoly na palcích? Protože mi můj mobil přirostl k rukám a neustále vyžaduje pozornost. Je to jako kdybych měla malý dítě, který nevylučuje záhadný tekutiny. Záměrně nezmiňuju potravu, můj mobil totiž vyžaduje neomezený přístup dat a všechnu mou pozornost. Takže rozdíl s dítětem jsou fakt jen ty tekutiny. A že jsem ho neporodila. A nemusela jsem nikomu podržet, abych ho měla.

Fakt dlouho jsem se bránila módě smártfounů. iPhone 3 vládl světu a já, na svém happy place, jsem byla kingem všeho s véčkem Nokia Prism. "A ten růžovej trojúhelník, to je foťák?" "Ne, to je jen růžovej trojúhelník." "Ty nemáš foťák?" "Ne, ale mám hada."

Jo, tak tohle mi vydrželo asi tak do tý doby, než jsem vyřizováním emailů po návratu ze školy strávila půlhodinu, kterou bych jinak využila na bezcílný projíždění fascinujícím světem internetu, objevující jeho nové a nové aspekty, jako třeba 

 unicorn man...

No a to byl moment, kdy mi došlo, že se chytrejm telefonkům nevyhnu. No a protože na ajfon jsem neměla, tak jsem začala hledat něco s plnou klávesnicí. Aby se mi dobře psalo a abych si nemusela zvykat na něco, na co si zvykat nechci (na dotykáč). A nebyla bych to já, aby se neprojevilo moje snobství, takže jediná myslitelná značka - Blackberry (jako nikdo si mě nedokáže představit s HTC CHACHA).

Blackberry jsem sehnala a upřímně se zamilovala - všechno rychle, přehledně, už nikdy nezabloudím, maily po ruce, dokumenty a jejich úprava, aplikace pro dropbox... Ale znáte to, když ptáčka chytají?

Nemůžu se odlepit, strašně mě to stravuje, strávím na mobilu hodiny, volání, zprávy na viber, whatsapp, maily, super.cz... Můj život začal být hrozně efektivní (rozuměj víc času na 9gag), ale...Ty následky...

Učím se pomalu, abych vypla přenosy dat na celý víkend, to ještě ne.. Ale na noc je vypínám, aby mi mobil nepípal, když chci spát... A jednoho dne, kdo ví? Třeba se odstěhuju do Norska a popasu si kozy a budu šťastná.

Nenávidím a miluju svůj mobil - Jekyll a Hyde...

MOJE PRVNÍ POLITICKÁ

Ačkoliv jsem se vždycky snažila a doteď se snažím neprezentovat veřejně své politické názory, protože se bojím, že jsem při analýze nepostřehla či nesprávně vyhodnotila některé aspekty a tudíž je můj postoj špatný a já ze sebe udělám idiota, dnes toto poruším a klidně přijmu to, že ze sebe toho idiota možná udělám.

A i když to je už po pár hodinách od vyhlášení volebních výsledků trapné a máme s tím jít všichni do háje a nemáme se posrat či se naopak máme odstěhovat, tak si dovolím zde zhodnotit a zavzpomínat.

Tyto volby mi připomněly mou první volební zkušenost, kdy jsem jako mladá nadšená čerstvá osmnáctka nahodila kostýmek (tak vážně jsem to brala) a vyrazila do hasičárny, kde seděla volební komise pro krajské volby. Ano, pro náš okrsek není reprezentativnější místo pro volby, než tělocvična TJ Sokola, přilehlá ke staré hasičárně. Já osobně bych se přikláněla k volební místnosti v prostorách sámošky našeho vietnamského spoluobčana, co víc bychom taky potřebovali, když 55% našeho okrsku volí komunisty, žejo.

K volbám jsem dorazila bez hlubšího průzkumu volební nabídky, vybrala jsem to sympatičtější známější. A projela jsem to. Projela jsem na plné čáře. Což se výrazně potvrdilo v roce 2012, kdy nám hejtmana nachytali s vínem, co se mu zázračně proměnilo na prachy (Jesus upgrade?). 

Od svých prvních voleb jsem šla trochu víc do sebe a začala se hlouběji zajímat o politické dění v mé milované zemi. I když to měl být pouze přečtený nadpis na iDnes.cz, vždycky jsem měla aspoň tušení, o čem se mluví. Dále mě v politickém ladění ovlivnili lidé, se kterými jsem se stýkala. Taková politická socializace. A nakonec moje přesvědčení týkající se toho, že každý by měl mít právo být šťastný a že jsme všichni stejní a všichni máme stejnou startovací čáru. A odsud jsem se vlastně odrážela, když jsem vybírala, které číslo poputuje do orazítkované obálky a pak do urny (která podle mě byla vyrobená ve Švédsku, převezená do Ikey, nakoupená radou města a zalepená fungl novejma nálepkama od státu). A bylo to také poprvé, kdy jsem šla volit a byla jsem si absolutně jistá, že dělám dobře. Že mám argumentační převahu (což já a moje ego nutně potřebujeme). Že udělám něco dobře.

A najednou tohle zklamání. Výhra hulvátství, arogance, alkoholismu, podvodů a podrazů. Já si říkám, že už bych se měla naučit přijmout, že je to volba každého z nás a že nikdo není a neměl by být nucen volit proti svému přesvědčení - jako wannabe aktivní ochránce lidských práv bych to vlastně měla vědět víc než kdokoliv jiný. Snahu o vštípení tohoto postulátu mi ale kazí pouhé přečtení (ze zásady a z obavy o své zdraví se nezapojuji) názorů voliče AB, aneb Aligátora Becherovky. Tito lidé buď neznají relevantní informace, nebo je tvrdohlavě odmítají a neustále si stojí za svým megamonstróznímhustodémonskykrutopřísněmegalomanským názorem, tedy že Karel neumí "česki." Že jeho manželky otec byl nácek hnusnej (a "Romové jsou všichni hrozný a měli bysme je odstěhovat na Sibiř, žejo Franto!"). Že je pravá ruka Míry Kalouskovýho ("a Míra Šloufa je už jako dávno v zapomnění žejo, to von to Miloš řikal, že už se s nim jako neka...")Že spí. Že bdí. Vadí mi absolutní ignorace skutečné role prezidenta, vzpomínání na staré dobré časy, kdy Milošek papal gothaj a pil becherovku (dnes už jede na slivce). Lidská paměť je krátká, ale tady bylo tolik oživení a stejně to s nikým nic neudělalo - a z toho je mi smutno. Že do tohohle možná jednou přivedu děti, že v tomhle budu vychovávat svoji kočku. Že dialog lidí s odlišnými názory vypadá tak, že mají oba uši zaklopené rukami a přeřvávají svoje pravdy a vlastně ani neslyší, co ten druhý říká.

Ale to je jen bezvýznamný povzdech bezvýznamné studentky. Byla to demokratická volba a demokracie je to, za co se bojuje zbraněmi hromadného ničení v rozvojových zemích. Rozhodně nepůjdu tak daleko, abych tvrdila, že budu emigrovat. Nebudu. Miluji Prahu a tím že odjedu si nedokážu nic, leda tak svoji neschopnost něco změnit. A rozhodně se nebudu někomu omlouvat za to, že jsem si dovolila vyjádřit svůj názor, protože "je to trapný a už s tim děte všichni do prdele, to je jako když sněží a všichni hned na facebook napíšou, že sněží, nic s tim nenaděláte, mě to zasírá zeď." O tuhle svobodu se usilovalo napříč našimi dějinami, a já jí dneska plně využívám. Tak, tedy toliko ode mě k dnešním volbám.

P.S.: Další článek bude o botách, slibuju.

TOPMEN

Ne, není to reklama na obchod ve druhém patře obchodního domu Palladium na Náměstí Republiky, ale můj osobní seznam top příslušníků mužského pohlaví, se kterými se nikdy v životě neuvidím, ale navždy je budu platonicky milovat. A proč tenhle seznam? Abych se nemusela učit...

In no particular order:

1. Robert Downey Jr.

2. Hugh Jackman

3. Johnny Depp

4. Ryan Gosling

5. ehm... Moriarty

Co váš top man nebo top woman? A je pět málo? Fantazírujete o slavných celebritách, jak se najednou zázračně objeví u vás ve vaně (jako Julia Roberts u Hugha Granta v Notting Hill)? Let me know!

CHRISTMAS IS ALL BEHIND ME

Štědrý večer nastal a odešel, televizní noviny přinesly na první svátek vánoční zprávy o celkem 1405 úmrtích během Vánoc, k Ježíškovým narozeninám popřáli Češi 69 miliony SMS zpráv a mě ani po celém dni sepisování p******* článků do práce není klávesnice odporná, tak vás zase obšťastním jedním článkem.

S Vánoci jsem se vyrovnala tradičně a oproti minulým ročníkům se mi podařilo vnést trochu lidového umění do těch svátků klidu a míru. Velká část mnou darovaných vánočních dárků měla příměs mého tvořilkovství, a za to se mi Ježíšek odměnil naprosto nejlepším šicím strojem.

S potěšením jsem zkonstatovala, že má více funkcí, než šicí stroj v socialistickém vlastnictví mojí matky (jak praví štítek - projev nadšení mého otce nad štítkovačem), a s menším nadšením, že přenosný kufr na něj smrdí jako čínská továrna na tenisky. Větrám.

Nedostala jsem kočku. Jsem sebestředný sobec. Dostala jsem šicí stroj a byly to krásný Vánoce a já si je moc užila a všechno šlo podle mých představ, ale nemám kočku, nedostala jsem kočku, nedostala jsem ani svolení pořídit si kočku, a proto jsem zklamaná. A ano, měla bych na to zapomenout a přestat se chovat jako malý děcko, ale s tím, co se v současnosti děje, mi to moc nejde, já vážně potřebuju kočku, šest let je dost dlouhá doba, proč nemůžu mít alespoň kočku, když ne diamant? (Ano, myslím si, že má moje matka pravdu. Ne, nepřiznám jakou.)

A je přede mnou Silvestr. Který si určitě hrozně užiju. Doteď jsem si nepřiznala, že ukrutně nestíhám. Potřebovala bych během půldne, maximálně dne napsat desetistránkovou seminární práci. A naučit se na všechny zkoušky. Taky bych potřebovala... zázrak? A taky budu Silvestr trávit s lidmi, kteří ví, kam směřují, a to mě frustruje, protože já to už zase nevím.

Co vy? Kolik a jaké dárky, a co silvestrovská noc? Podělte se v komentářích, ráda budu prokrastinovat odpovídáním...

CRAZY CAT LADY A VÁNOČNÍ SENTIMENT

Začaly pro mě Vánoce, což znamená, že jsem ještě víc přecitlivělá, než ve zbytku roku. Brečím u vánočních reklam, letos to vyhrála ta na Ikeu (ani už nevím, co v ní je, jen mě to hrozně dojímá) a naopak Coca Cola zklamala, nejsou tam světýlka a je to takový moc "emo." S přibývajícím věkem je to se mnou horší a horší. Minulý víkend jsem viděla reklamu na Kofolu s prasátkem, tak jsem si k žehlení pustila Lásku nebeskou (reklama s prasátkem = začátek Vánoc => povinnost vidět Lásku nebeskou), a skoro celý film jsem probrečela. V květnu jsem byla na Titanic 3D a začala jsem popotahovat už na začátku, když ta babička vzpomíná, jak ji Jack "drawn like one of his french girls..." Začínám být moc sentimentální a jestli to takhle půjde dál, tak si nemůžu absolutně pouštět na Vánoce Polární expres, jinak vyšťavím svoje slzný kanálky a sice nevím, co se stane, když máte prázdný slzný kanálky, ale předpokládám, že něco strašnýho.

Další, co mě vede k hlubokýmu koukání do dáli a smutnýmu vzdychání je (fanfáry) KOČKA! Já vím, že jsem sobecká, umanutá, nerozumná, jako malý dítě, otravná a v neposlední řadě blbá, ale přesně v momentě, kdy mýmu podvědomí došlo, že si díky přestěhování budu moct pořídit libovolného domácího mazlíčka od rybičky po pejska, začala jsem toužit po kočce. A ne jen platonicky. Strávila jsem dlouhé podzimní večery projížděním informací o různých kočičích plemenech, až jsem usoudila, že nejlepší je britská modrá, která nepotřebuje smečku, vydrží přes den sama (což by nebyla, tý škole zas tolik času nevěnuju) a je střední váhy, takže žádný tintítko, ale ani monstrózní kočičí bůh. Promyslela jsem problematiku kočičího vylučování a vyhrál to zavřený záchůdek s tím kočičím lákadlem, k tomu prohrabávací lopatka. Spala by ze začátku asi v obyčejném pelíšku a pak bych jí koupila ohromný kočičí hrad vhodný pro všemocného kočičího vládce. A samozřejmě hračky - škrabadlo, šustící pytel, pár krabic, kde by se mohla uvelebit, prolézačka, a pár drobností na aport, poškádlení a taky laser (muhehehe). Záchůdek a pelíšek by měla na chodbě a hračky by se válely u mě v pokoji.

Mám to nádherně vymyšlené, a v mém ideálním světě by byl háček jen v tom, že bych na to neměla peníze. Ale tak to není. Ne, já mám vysoce alergického přítele, přičemž alergie na kočky nebyla nikdy prokázána a u babičky seděl celý večer s její micinou na klíně. A proto nikdy nikdy nebudu mít svojí Coco (nebo Choupette), pokud chci mít zároveň svého přítele. Nezbývá mi, než se rozněžňovat nad reklamami s vánočními kočkami a hystericky se smát u kočičích videí na youtube. What a thrill.

Moje oblíbená kolekce.

NEJHORŠÍ JE SRÁŽKA S DEBILEM. NEBO KDYŽ S NÍM BYDLÍTE...

Skáču do rozjetýho vlaku a tak se vypláču z aktuální situace, ve který jsme se tak nějak ocitli já, M. a Amy, kvůli který už měsíc nespim a díky který se mi rozvíjí maniodepresivní psychóza.

Začalo to před cca třema rokama, kdy si Amy přivezla svoje věci ke mě na Zahraďák a začali jsme ještě s L a T shánět byt. Já a M. jsme museli ze Zahraďáku pryč, L a T si chtěli polepšit a Amy potřebovala novej život. Needless to say, ten novej život se tak jako po špičkách přiblížil asi tři měsíce zpátky a nanovo vypukne, až bude mít natřenou skříň. Nejdřív.

Tehdy jsme sehnali byt v Dejvicích, pěknej, čistej, a nikoho tam nesralo, že jsme studenti. Až v průběhu našeho života tam jsme si uvědomili, že pokud nechceme vypláznout každej tisíce za topení, tak budeme muset lehce mrznout, že světlo tam nikdy nikdy nebude a že když nezatáhnu žaluzie, tak si lidi stoupnou před moje okno jako před televizi a budou se koukat, jak se převlíkám. Ale byli jsme spokojený, v pohodě, prachy dobrý, život hezkej, pár karambolů po cestě, ale vždycky jsme se domluvili a žili spolu v klidu, míru a čistotě.

A pak L a T dostali byt, a byli by sakra blbý, kdyby se neodstěhovali, protože by platili jen náklady. A my jsme začali shánět někoho místo nich. A tehdy jsme udělali první z dlouhý řady chyb, když jsme nepodali výpověď s nima a nehledali si svoje štěstí přes prázdniny jinde. Místo toho jsme sháněli někoho jinýho. A dva týdny před začátkem prvního měsíce bez L a T jsme sehnali. Dva dospělí lidi, oba studenti tý mojí akademický instituce, vysoký postavení ve spolku, no radost pohledět. A tak jsem si libovala, jak s nima nebudou žádný problémy, že bude logicky fungovat rozumná domluva a bude to fajn a oukej a bude tam klid a nikdo nebude říkat "špagetky." (Tímto se L veřejně a poníženě omlouvám, že jediný, co mě sralo, byly její špagetky, byla jsem pošetilá a hloupá a miluju jí a prosím odpusť a pomoz mi spáchat vraždu - P.S. je to ironie, ta vražda, kdyby to náhodou sledovala vláda, FBI nebo tak něco...)

Anyway, nový nájemníci, zanonymizovaně V a Z (nebo taky Mamrd a Z) se nastěhovali, a my, tedy já, M. a Amy jsme odjeli - Amy do UK, já a M. domů, abych si prožila dva měsíce strachu při šprtání na státnice. Byt byl čistě v jejich režii. Ale "čistě" asi neni to správný slovo. Long story short, bordel, neskutečnej svinčík, miliony věcí ve společnejch prostorách, oni neustále ve společnejch prostorách, cizí lidi v bytě, kde máte všechen svůj  pozemskej majetek (notebook, hadry a pár sponek do vlasů), hluk, protože V alias Mamrd mluví neustále NAHLAS a krájí chlebík na měsíčky nebo kostičky nebo prdelky nebo co... A absolutní ignorace nás, původních rezidentů, absolutní ignorace našeho soukromí, našeho klidu, naší čistoty.

Jako já neřikám, že když někdo přijde s někým spolubydlet, tak má slepě následovat jeho pokyny a totálně dělat všechno podle něj, ale doprdele, přece taky nepřijdu do tři roky zajetýho systému, kterej všem vyhovoval, a nezměnim ho bez diskuze tak, aby vyhovoval jen mě a ostatní sral a vytáčel do vrtule. A to je přesně to, co udělal. Budu všechno vztahovat k V, protože ten tam zůstal a zůstane. Když jsem přemýšlela, co s tím, tak jsem samozřejmě šla cestou klidnou, slušnou. Řekla jsem, že není úplně fajn sedět v hale, ze který se vchází do jednotlivejch pokojů, že to ruší, nikdy nevíš, kdo chce kdy spát, kdy se chce učit, i světlo může rušit, mohli byste být trochu considerate a zavřít se u sebe v pokoji, kterej si platíte a kde jde topení, narozdíl od chodby, kde tomu, kdo to topení zapne, urazim pazoury? Ne. Jestli ti vadí světlo, dej si do dvěří plakát. A uklízet taky nebudu. A nemeju si ruce po záchodě, fuck off, já jsem king a musíte se ze mě všichni zesrat.

A tak padáme, a padáme úprkem a se záští v srdcích a s nadějí, že náš novej život bude lepší, protože v něm nebude Mamrd, protože budeme mít svůj klid a já budu mít balkón.

A teď bych to tady vyhradila na personální vzkaz Mamrdovi:

Mamrde,

jsi malej nevychovanej rozmazlenej spratek, co si myslí, že neni bůhvíco, ale neumí si ani umejt ruce, když se jde vychcat. Jsi bordelář a špindíra. Nikdo, koho jsem kdy potkala, neumí vytvořit tak neuvěřitelnej svinčík a ještě se tvářit, že je to v pohodě. A tím se dostáváme k dalšímu bodu. Jsi lhář, psychopat, vymejšlíš si sračky a myslíš si, jak ti ubližujem. Ty ubližuješ nám. Klepu se strachy, kdykoliv přijdeš, protože nevim, jestli ti náhodou zase nerupne v bedně a nepodřežeš nám všem krky. Tvoje vnímání reality je absolutně posunutý. Jsi mimo, jsi kretén, tváříš se, jakože víš všechno, ale nevíš, minimálně se neumíš chovat. Obstarala jsem ti postele, dovezla je do toho tvýho zasranýho bordelu, a neslyšela jsem ani posraný "Děkuju." Jsi nevychovaný prase, lhář, co tvrdí, že nerozmáznul hovno na hajzlu, i když tam nikdo jinej nebyl, takže jsi to byl buď ty a nebo nám někdo chodí srát na hajzl, když tam nikdo neni. Co je pravděpodobnější? Je mi z tebe zle, je mi zle z toho, že jsem s tebou musela sdílet jedno záchodový prkýnko, že jsem musela šahat na kliky, na který saháš ty, protože si nemeješ ruce a jsi prase. A ještě mám tu smůlu, že tě budu muset minimálně rok potkávat, než se (dá - li bůh) spakuješ a odjedeš na Erasmus a hopefully tam zůstaneš, protože na tuhle malou zemičku je tě škoda, ty uděláš kariéru u tureckejch hajzlů.

Měj se krásně.

S láskou a umytejma rukama,

Layla

A ještě special PSko od Amy, aby byl dojem kompletní:

Když jsem se dozvěděla o článku, který jste si právě přečetli, s radostí jsem se nabídla, že ho doplním o malé bezvýznamné PS. Jelikož jsem tak trochu na cizím písečku, na kterém bych nerada parazitovala, a jelikož bych chtěla napsat něco v délce přímo úměrné tomu, nakolik mě hlavní aktér příběhu v současné době zajímá, obšťastním vás pouze několika řádky. Nemohu si ovšem odpustit začít od začátku. 

Narodila jsem se ve zdravotnictví pracující a uklízením posedlé matce, kterou nadevše miluji. Zdědila jsem po ní mnoho věcí, mimo jiné již zmiňovanou posedlost úklidem, čistotou, symetrií, řazením věcí podle velikosti, řazením věcí do roviny, pravých úhlů a tak dále - that list would be endless. Přesuneme-li se od mého narození o dvacet let dopředu, uvidíme mě bydlet v bytě 3+1 v pražských Dejvicích s mými čtyřmi spolužáky z gymnázia. S láskou vzpomínám, jak jsem se mohla vzteky pominout, když jsem v pravidelných intervalech na kuchyňské lince nacházela nevyhozenou zátku od piva a s láskou vzpomínám na své dva spolubydlící, kteří se před začátkem prázdnin 2012 rozhodli z našeho hnízdečka klidu, pohody, tmy a zimy odstěhovat. Co se dalo dělat. Já jsem odvála své tělo a mysl do nedaleké Anglie s tím, že až se vrátím, v bytě mě budou čekat dva noví spolubydlící, které jsem viděla jednou krátce před svým odletem, kdy vypadali vcelku normálně. Právníci. Jak Vám je jistě z hlavního článku jasné, řeč bude především o mistru V. 

Na úvod mi dovolte poznamenat, že nenávidím blonďaté lidi. Co jiného k nenávidění mě po mém návratu z Anglie ještě čekalo, jsem se měla ovšem s hrůzou v očích a vstávajícími vlasy teprve dozvědět. Krátce: v půl jedné ráno jsem se vrátila z letiště, byt prázdný, bordel neskutečný. Konec generálního úklidu ve čtyři hodiny ráno. Až tehdy jsem si s klidem v duši mohla sednout na záchodové prkénko, které jsem následně měla tu čest dva a půl měsíce sdílet s největším prasetem, které jsem kdy ve svém životě potkala. Dva a půl měsíce, které bych s klidem označila jako nejhorší dobu mého života. 

Prezident právnického spolku na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Řeknete si, to bude asi chytrý člověk. Ano, chytrý možná, ale tím veškerý jeho kredit a potenciál končí. 

Tento prezident je prase. Nemyje si ruce po návštěvě toalety. Je schopen v bytě, který jsem kompletně uklidila přes víkend (tedy za dva dny) vytvořit špínu, o které byste s klidem v hlase a s jistotou v mysli prohlásili, že byla tvořena dva měsíce.

Tento prezident navíc lže. Jestliže totiž v pátek umyji toaletu, odjedu, v neděli se vrátím a milý pan prezident mi tvrdí, že šmouha od výkalu na poklopu toalety "tam už byla a že se taky diví, kde se to tam vzalo", nic jiného než sprostá lež to být nemůže. 

Tento prezident se dále nachází v celkem početné skupině lidí, jejíž sociální (!) inteligence se pohybuje kolem nuly. Možná pod ní. Jeho (ne)schopnost jednání s lidmi je neuvěřitelná. S tříměsíčním předstihem mu oznámíte, že se z bytu stěhujete a on na vás začne křičet, že jste pěkné svině, že jste na něj sprostě hodili dvacetitisícový nájem (pozor, zde se nám objevují i problémy s matematikou, pokud by si milý prezident vynásobil svůj nájem pěti, vyšlo by mu patnáct tisíc) a že už vám nemá co říct. A práskne za sebou dveřmi. Potom přestane zdravit, ke komunikaci používá mobilní telefon, byť sedí ve vedlejším pokoji a když vás náhodou nedej bože potká na ulici, kterou musíte v souvislosti s určitými zákony zajišťujícími možnost dostat se z bytu na metro a zpět aniž byste obcházeli půlku Prahy projít, sklopí oči a rychle projde okolo vás, jako by se nechumelilo. Je-li jeho směr chůze stejný s vaším, utíká před vámi. Doslova. 

Toto všechno a mnoho dalšího (nezmiňuji jeho bezohledné chování ke svým spolubydlícím, rušení nočního klidu a neskutečný řev 14 hodin denně), mě nutí přemýšlet nad tím, jak důvěryhodná a veleslavná asi musí ta právnická organizace, které prezident velí, být. A jak vážená a profesionální je asi akademická obec, když nechá vcelku důležitému spolku velet někoho takového. A to nemluvím o hygienických návycích, to je věc osobní. Mluvím o schopnosti jednat s lidmi, být fér, ohleduplný, otevřený dohodě a kompromisu. Ve všem by totiž náš milovaný prezident svůj boj prohrál i s Frantou kopajícím výkopy na Mostecku.

No nic. Vždy mi bylo jasné, že ve škole, v práci a jiném veřejném prostoru se vždy budu setkávat s idioty a že s tím nic nenadělám. Sdílet ovšem s jedním takovým společnou klíčovou dírku a toaletní prkénko je věc druhá. Už nikdy to nechci zažít. Jelikož jsem se ale naučila i ve zlém hledat dobré, děkuji za tuto zkušenost, která mi otevřela oči a naučila mě odloženou zátku na kuchyňské lince vnímat s úsměvem a bez pocitu otevřené kudly v kapse.

Poznámka na závěr následující ihned po omluvě za slib krátkého příspěvku, který se protáhl: nikdy nikdy nikdy nikdy v životě bych se nechtěla stát členem toho prašivého právnického spolku. 

Tečka. 

PS v PS: Mykózu jsi třikrát nedostal, protože jsi sdílel s ostatními lidmi koupelnu na koleji. Mykózu jsi dostal, protože jsi prase nemytý. Fuj.

DISTRESOVEJ EUSTRES

Mám toho hodně. Ale ne špatně hodně. Dobře hodně. Je toho hodně akorát tak, aby mě každý "hodně" nakoplo k pokračování ve všem, co "hodně" zahrnuje. Problém je, že tyhle "hodně" jsou všechny dost specifický a všechny se týkaj jen mě samotný. Škola 1, škola 2, festival, práce. To jsou věci, co si asi třeba lidi, co mě znaj, rádi vyslechnou, jako co je novýho, poslední drby a trapasy... Ale abych jim to mohla říct, musela bych se s nima vidět. Nebo když už se s nima vidim, tak bych se jim musela věnovat. A tady přichází ta problematická pasáž, totiž to, že na tohle už nemám čas.

Nejenom že nemám čas scházet se lidma, který mám ráda a který zaujímaj svoje místo v mém životě a já snad v jejich, já ani nemám čas být mentálně s těma, se kterýma jsem fyzicky. Neustále visim na telefonu a něco organizuju, neustále musim něco dělat, moje plány jsou rozvrhnutý na měsíc dopředu a nacpala jsme je do toho měsíce jen tak tak, že něco nejspíš připadne zase dál. A protože lidi narozdíl od článků a esejí a zkoušek nemaj deadliney, tak odsouvám lidi.

Přitom ten čas by tam i byl, když se objeví to hluchý místo a já si řikám: Mám toho tolik... A jen sedim na gauči a houpu se dopředu dozadu a sleduju kauzu Pornelly a Kokoty na super.cz... Jenže moje plány se nedělaj s těmahle mezerama a ani v těch mezerách nejsem schopná dělat něco jinýho produktivního.

A je to samozřejmě hrozně špatně a měla bych s tim něco dělat, ale nevim co. Zavolala jsem svojí lásce ze školní lavice, ale i když říkala, že přijde, myslím, že tam nějaký zklamání proběhlo a těžko to jedním večerem v našem bytě bez topení (zato s internetem) odčinim. Oslavu titulu zuřivý právničky přesouváme už asi tak měsíc, vlastně i víc, protože věčně něco mám. A to "věčně něco mám" nejsou kalby s někym jinym. Když M mluví, tak jen tupě přitakávám. A ani mluvit nemusí. M mě na tomhle celym mrzí asi nejvíc, protože za tohle by mě měl poslat do prdele.

Nechci, aby to znělo nějak pateticky nebo sebelítostivě, je mi jasný, že je to můj problém a že nic z výše uvedenýho není omluva pro to, že zanedbávám lidi bytostně i nebytostně důležitý a chápu, že jsem kráva a měla bych s tim něco dělat. Třeba se timhle k něčemu nakopnu. Už jen přiznat si to je přece první krok v alkoholismu nebo v čem...

BACK IN BLACK

Jes, zase píšu, protože mě Chaot donutil a protože jsme updateovali naší facebookovou stránku. Nebudu říkat, co se celý dva roky nebo jak dlouho to je, co jsme přestali psát, dělo, protože vesměs je to nudný a vesměs to zajímá jen nás dva a taky by to zabralo moc dlouho.

Mám připravenej článek, kterej shrnuje moje aktuální bolehlavy a srdceboly a proč v noci nespim, ale publikace proběhne teprve až to bude vyřešený, protože je obava, že by se přece jen mohlo ještě něco kolosálně posrat. Takže nejpozději s koncem listopadu čekejte pěkně sprostou reportáž.

Jinak se pomalu vracim k zrzavý barvě, protože blond asi nebylo to pravý ořechový, a jsem zase o krok blíž kočce.

Vyhazujem s Amy ze života lidi, co tam nepatřej, a obklopujem se lidma, co maj svý čestný místo. Díky bohu, konečně.

A daří se mi, celkem, krom tý věci, o který je připravenej článek.

Až mě napadne něco duchaplnějšího, napíšu znovu.

VÍTE, ŽE HOUBA MÁ PODHOUBÍ A CO TO JE FOTOSYNTÉZA? PAK PRO VÁS BUDE STÁTNÍ MATURITA Z BIOLOGIE HRAČKA.

Já jsem si na české školství stěžoval opravdu jen málokdy. Na gymnáziu jsem nepatřil mezi ty, kteří odhodlaně hájili moderní metody, vždycky jsem byl spíš zastáncem frontálního výkladu, něco ve stylu chalk and talk. Diskutovat o věci samozřejmě můžeme, ale až tehdy, kdy o ní budeme sami něco vědět. V opačném případě jsou podle mého debaty nevěcné, bezduché, a tedy téměř zbytečné. Teď je mi ale opravdu smutno, když vidím, kam náš vzdělávací systém (proti kterému jsem dosud nic až tak zásadního nenamítal) spěje. Asi se taky přidám ke kverulantům. Zmíním tu dvě věci, které mi aktuálně vadí asi nejvíc.

První z nich je plánovaná změna vysokoškolského zákona. Nemá cenu, abych tu opakoval, jaké chyby dotčený dokument má. Velmi pěkně to shrnuje třeba Jan Chromý ve svém  článku. Další aktuální zprávu najdete například ve víkendových  LN. Posuďte sami, zda se českému terciárnímu vzdělávání blýská na lepší časy, anebo je to spíš jednosměrná jízdenka na konečnou - do stanice Destrukce a devalvace.

Druhým tématem, které mě pobuřuje, je úroveň státní maturity z biologie. Ještě když jsem studoval na střední škole, dostávaly se k nám pilotáže testů na jejich odzkoušení. Tehdy mi nepřišly nijak složité, ale říkal jsem si, že je to první nástřel, že je potom ztíží. Nedávno jsem narazil na výňatek testu z biologie - jak mi stouplo moje sebevědomí, když jsem ho splnil na 100 procent! Dnes odpoledne jsem se podíval na oficiální web a stáhnul jsem si plné zadání modelové písemky z biologie. Jsou tam uzavřené otázky s možností jedné správné odpovědi - za ni dostanete 2 body. Potom jsou tam otázky otevřené, kde za správné doplnění jednoho slova obdržíte body tři. Tady přikládám ukázku těch tříbodových, a tedy náročnějších úloh:

• Napište, jak se nazývá metabolický proces, při kterém živé organismy využívají energie slunečního světla k syntéze energeticky bohatých organických sloučenin z jednoduchých anorganických látek.
• Napište, jak se nazývá forma [hub] trvale přežívající v půdě.
• Napište název orgánu člověka, který obsahuje Leydigovy a Sertoliho buňky a produkuje testosteron.
• Napište, jak se nazývá hormon, jehož nadprodukce vede u člověka ke gigantismu (výška až 2,5 m), nedostatek k nanismu (výška do 1,4 m).
• Napište, jak se nazývají buňky, které jsou součástí nervové tkáně člověka a jejichž funkcí je zajistit oporu, ochranu a výživu neuronů.

Pokud si myslíte, že jsem se spletl a omylem jsem sem zkopíroval zadání testů pro nižší stupeň gymnázia, tak vězte, že jsem se nezmýlil - bohužel.

Na závěr by se asi hodila nějaká vtipná pointa, že? V tuhle chvíli mě ale žádná neironická poznámka nenapadá, tak si ji asi odpustím. A ono je to vlastně možná dobře: vážné věci bychom měli brát vážně a omylům druhých bychom se neměli smát - obzvlášť vedou-li do záhuby.

Ruscus

DEAD FISH

As I am reading the page called "Only dead fish swim with the drift," I can see many clever sentences, told by many clever people. Those people were succesful in their lifes, let's say more succesful, than others. Yes, they had their problems, yes, they had their bad times, sure they've done something wrong. However, above all, they knew, what they were doing.
Still, a question comes to my mind. If our world has or had so many people talking this clever shit, why the people, who heard these words, aren't perfect? Why they keep on making mistakes explicitly stated in those words? Why can't we learn?
I am not sure, where is the problem, why we couldn't pack these advice in some book of reference and have at least one printed copy in our homes and take it out whenever we aren't sure, of what we are doing, or where we are going, or just simply when we're in trouble? Why don't we read it before we go to sleep? Why isn't it a mandatory reading at school?
I don't know if I can always follow these rules, if I can always make my mind according to these words, if I can just push back my animal instincts, human instincts and just let go...
There was one thing I read a long time ago, Illusion. It gave me much at the time I was reading it. And it's still my "handbook." There was this one sentence: If you seek for advice, just take a book, open it, whereever you want, ask yourself the crucial question, and look into the book. The advice is there. I tried it a few times, it made sense. But now, I am just afraid to see, what's written there. Because when it's written, it can't bee unwritten. And does this mean, that if I know, what answer I don't want to hear, I can find the right answer, the thing, I really want to do? I don't know. I might open a book...

WHAT A GIRL WANTS, WHAT A GIRL NEEDS

I've had an interesting conversation with my sort-of-a-mate on our high school ball about marriage helping women in emancipation. My preremptory statement (stated with a bottle of wine, glass of malibu and whiskey in blood) was NO. Marriage doesn't help women get emancipated. Although, I couldn't think, right at that moment,  about any reasonable argument. Luckily, he had the same opinion. He also said, that some other people had opposite attitude. Their main arguments were that marriage expands catalouge of rights of women (as a lawyer-in-studies I close my eyes in the face of that argument), that for many people it's not only a paper where your new name is written and that they take is as some kind of vow... Since I was pretty drunk discussing this thing, I wasn't really thinking about it. But later, taking shower (you know your best ideas come from shower or toilet) I started to wonder about it again and came to a brand new idea.

Women don't need to be emancipated, they already are. Men are those who need a little emancipation.

See this as a fact. The least emancipated woman I can imagine is a housewife. Kept in a household, with a man paying everything for her and reminding her of it all the time he can, she totally can't be free as an emancipated manager sleeping with a twenty-year-old bunny guy... But consider following situation:
Husband gets a young mistress, kicks our housewife out and lives for five months happily with a blonde miracle, that has never seen a broom. Finding out that his big-boop princess is totally useless and missing his housewife, he kick mistress. And now what? Dinner time, fridge empty, so is the oven, ingredients left are dog's food and a chocolate bar. What can he do?
Now cut, let's have a look at our housewife. Terribly depressed, she didn't lose her sensibility and event hough she has never worked before, she found herself a job cleaning other people's houses. She doesn't have problem making a good meal, so she doesn't starve or eat through restaurants and fast foods. She is capable of living her life on her own, with nobody's help. Is our husband that capable? I am not really sure.

So does a woman need an emancipation? No, I don't think so... But men... Well, think about it, men...

JUST A LITTLE SELF-PITY PART

Recently: being in a shit-ass situation sucks, obviously.
               being a failure in everything you were trying to be good at sucks
               appealing to other people as a failure sucks
               "it's gonna be good" sentence sucks
               being with a shitty hair sucks
               being me sucks

REGRESE

I'm back there again. No matter how high you are, when it comes back, it's always the same. Better or worse - you can still count on the one and only - YOU.

MUSTHAVES

Pamatuji si, že na svém minulém blogu jsem před létem dělala něco podobnýho, prostě jsem si napsala seznam toho, co musím na léto mít... Tak teď to bude něco podobnýho, jen to nebude speciálně pro nějaký určitý období, ale prostě všechno, co NUTNĚ MUSIM MÍT!

1. kožená (nebo aspoň jakože-kožená) bundička
    - protože to maj všechny holky na lukbuku a sluší jim to

2. růžovej volkswagen New Beetle se stahovací střechou
   - protože něco takovýho si můžu vybrat jen já

3. černej volnej dlouhej háčkovanej svetr přes hlavu
    - protože bílej už mám

4. černý kotníčkový semišky z minulýho článku
    - to už jsem vysvětlovala

5. státnice
    - vážně to musím vysvětlovat?

BOTY A JÁ

Měla jsem v plánu napsat další hodnotící a kritizující článek, ale protože tak zatím vypadají všechny články na tomhle blogu, rozhodla jsem se pro něco jiného. Budu se zabývat svou obuví. Konkrétně obuví zimní, jakožto obuví velice aktuální a (v mém případě) velice neradostnou. Nadpis je úmyslnou odvozeninou od mé oblíbené publikace Betty McDonaldové, Vejce a já. Vyjadřuje totiž přibližně stejný postoj.


Všechno to začalo minulou zimu. Nebo možná ještě předminulou. V retrospektivě měla prvotní vinu moje potřeba nosit jiné boty, než glády. A od té doby, co jsem začala nosit kozačky přes džíny, jsem neměla klid.
Před třemi lety jsem si koupila obyčejné, skoro i ošklivé kozačky v Humanicu - neměly podpatek, jen takový ten špalek, špičku měly moc kulatou a přezku na boku. Ale mohla jsem je nosit přes džíny, což bylo moje přání. Koupila jsem si je ke konci zimy, takže jsem je nosila v kuse asi tak měsíc...
Další zimu mě u Bati okouzlily hnědé kozačky, semišové, na klínku s platformou. Uzoučké, kouzelné, láska na první pohled. A sleva z 2000 na 999 udělala také svoje. Boty putovaly z Vánoční skříně na moji nožku. Užila jsem si jich přibližně měsíc. Při chození po Praze se mi úplně prodřela špička, vytvořená zřejmě z gumy z Ptákovin, jinak si to nemohu vysvětlit. Krom toho se celá špička sedřela, takže efekt vysoce elegantních botek se vytratil a nahradil jej vzhled zkrachovalé šlechtičny, co nemá na novou obuv.
Když byla tato situace již neúnosná, odnesla jsem je na reklamaci. Úpěnlivě jsem paní prodavačku prosila, ať je opraví, že je chci vážně moc nosit. Prodavačka s tím bohužel nic neudělala a týden na to mi vrátila peníze.

Nosila jsem proto kozačky z Humanicu (výše zmíněné). Jednoho krásného dne jsem se rozhodla, že je umyju od Pražského bordelu a polila je celé vodou ze sprchy, přičemž jsem se logicky vyhýbala hlavnímu otvoru. Jaké tedy bylo mé překvapení, když jsem dovnitř strčila ruku a zjistila jsem, že mám uvnitř malý rybníček. Začala jsem proto boty podrobněji zkoumat, až jsem došla ke strašlivému zjištění. Podrážka se mi odlepila od zbytku boty. Vypadalo to přibližně takto:

Vzhledem k tomu, že ke konci počasí, při němž jsem byla nucena nosit pevnější obuv, již nezbývalo mnoho času, spokojila jsem se s gládami. A těšila se na další zimní sezónu, kdy jsem si měla vybrat ty nejlepší boty na světě.

Další sezóna přišla a já trpělivě obcházela prakticky každý den všechny obchody s obuví a čekala, kdy narazím na ty, které mi vezmou srdce. Čekala jsem dlouho. A když projížděla Baťovy stránky, všimla jsem si mých minulých prodřených kozaček, ale s vylepšením - na klínku byla kůže, která měla zamezit prošoupání. Celá nadšená jsem si je objednala a čekala, až přijdou. Balíček z pošty ale přinesl jen zklamání. Když jsem je nazula, zjistila jsem nemilou věc - nezapla jsem je přes své kdysi úzké lýtko (->následek vysokoškolského studia a absence pohybu). Takže boty jsem s velkou slávou vrátila a obcházela dál.

Třetím adeptem na poli zimních ťapek se staly černé semišky nad kolena z Destroye. Narazila jsem na ně opilá a s Marcelkou. Byla to láska na první pohled. V suchém počasí jsem si je užila asi dvakrát, když jsem je nandala po napadání sněhu, zjistila jsem, že do nich teče všemi možnými otvory. Opět jsem je tedy úspěšně reklamovala, už ale s myšlenkou v hlavě, že se opět vrátím k hnědým semiškám od Bati, jen o číslo větším. A tak jsem taky udělala. O co radostněji, když jsem zjistila, že zlevnily na 599,-. Boty jsem statečně nosila tři týdny. V půlce týdne třetího jsem zjistila, že mi praskla celá podrážka. Asi takto:

Paradoxem je, že jsem to nezjistila při chůzi - že bych špatně šlápla a pak pak se stalo toto. Prostě jsem jednou přišla, sundala boty a zjistila, že mám jednu takhle krásně zlomenou. Boty jsou opět v reklamačním řízení.

Poslední, současné boty, byly o boji. Celé Vánoční prázdniny jsem chodila v converskách, což maminka a hlavně babička nelibě nesly. První neděli v lednu mi maminka zavolala, ať za ní přijedu na Chodov a vyzvednu si věci na zkoušku.
Přijela jsem a maminka prohlásila: "Pojď."
Já: "Kam?"
Maminka: "Koupit si zimní boty."

A já věděla, že bude zle. S maminkou jsme totiž měly rozpor v názoru na to, jaké boty bych měla mít. Já chtěla tyto:

Maminka mi vybrala kožené boty S.Olivier s podpatkem pro obstárlejší občanky a přezkou na boku, takže už jen přidat na Achillovku hvězdičku a jsem šerif z Divokého Západu.
To bylo poprvé, co jsem nechtěla jít nakupovat boty.
Po pár neshodách jsme se dopracovaly ke kompromisu - šedým semiškám, poloholeňovým, skoro až kotníčkovým, s pevným klínkem a šrafováním na podrážce, aby mi to neklouzalo.
Po nákupu jsem vysílena odjela do bytu, boty naimpregnovala a po každém použití je fanaticky prohlížím a zkouším jejich odolnost. Moje paranoia ohledně bot nezná mezí.

Moje obecná teorie je, že se proti mě všichni spikli a nechtějí, abych měla ráda zimu a sníh, protože upřímně, svoje conversky miluju, ale ve sněhu a mrazu, na ledovce i ve sračkách... není to ono... 

SVÁTEČNÍ SVÁTKY

Stále častěji a častěji se setkávám s názory, že Vánoce by se měly vymazat z kalendáře. Že to jsou jen svátky nervů a obžerství. Že slavíme sníh, co padá ze střech a požáry zakládající prskavky. Vážně naše společnost zredukovala těch pár magických dat zrovna na tohle?

Děti se samozřejmě na sváteční večer těší, dostanou to, o co si napsaly a nějakou tu rybu a kousek salátu přežijí. Dospělí se moc netěší, protože dárky musí nakoupit, barák uklidit, stromek ozdobit, jídlo a cukroví navařit a ještě schůzky se všemi příbuznými domluvit. Na webu se objevil rozhovor s Mirjam Landovou - velice sebevědomě prohlásila, že Vánoce nemá ráda, že je slaví jen kvůli dětem a že když se s příbuznými nechce vidět celý rok, tak nechápe, proč by měla zrovna na Vánoce. Ale je to jen o tomhle? Jde o to se se všemi povinně vidět? Kdo to diktuje?

Došla jsem k (ne nutně správnému) závěru, že naše společnost již povýšila Vánoce na něco víc, než jen oslavu narození Krista. S ustupujícím křesťanstvím a stále "agresivnějším" ateismem pořád zdobíme svoje obydlí, zpíváme koledy o Ježíškovi a vyháníme Santa Clause z nákupních center.
Bereme Vánoce jako čas, kdy se sejdou i ti, kteří to během roku nestíhali, kdy se plní přání a kdy se celý svět na jeden večer uklidní a zasedne téměř synchronizovaně (představuji si to jako obrácenou mexickou vlnu) k Vánoční tabuli.
Ať už vám jakkoliv schází čas, něco uvnitř vám říká, že musíte vidět všechny, na které během roku neúmyslně zapomínáte. I kdyby se měly do jednoho dne nacpat čtyři schůzky, není to takový problém - protože chcete.
A neměl by z tohohle Ježíš(ek) radost?

Neměli bychom zapomínat na ducha Vánoc - ty fronty v obchoďáku stejně vystojíme a nějaký větší úklid zaprášeným rohům neuškodí. A i přesto - nedělá i tohle Vánoce?

ENTITY - RUSCUSŮV KOUTEK

Blízký přítel mě požádal o laskavost - o vystavování jeho myšlenkových pochodů na mojí stránce. Co bych to byla za kamarádku, abych mu to odepřela. Takže zde první příspěvek z Ruscusovy mysli (užijte si to, je to čtivý :))

Přírodní výběr, bozi a neviditelná ruka trhu

Je až fascinující, jak mocné jsou tyhle... Dlouho jsem přemýšlel, jak vlastně ty prvky uvedené v množině nadpisu pojmenovat. Nakonec jsem zvolil označení entity. To pochází z latinského slůvka entitas, což představuje něco skutenčně (nebo aspoň možně) jsoucího (ať už hmotně, nebo v abstrakci). Přírodní výběr se v předminulém století stal přelomovým objevem, který vcelku triviálním způsobem vysvětlil mechanismus evolučních proměn. Je to hybná síla, která během stovek miliónů let vývoje života na Zemi udělala z hrudky slizu šimpanze bonoba. Přírodní výběr si sice prošel bouřlivou pubertou, která ho trochu pozměnila, ale v jádru zůstal sám sebou. Překonal krizi středního věku a jako vyzrálý dospělák má teď svou nezastupitelnou roli v moderní biologii.

Evropská civilizace má svůj počátek neodmyslitelně spjatý s božstvy různého typu. S postupem času ubývalo přírodních bohů a nahrazovali je antropomorfní bozi antičtí. Ty pak vytlačil Bůh křesťanský, který možná tak trochu připomíná unifikovanou superprojekci platónských idejí. Tenhle Bůh výrazně hýbal světem minimálně až do pozdního 18. století. Ve dvacátém století převzala roli božstev neviditelná ruka trhu, která řídí naše osudy víc, než si sami umíme/chceme připustit.

Teď se zamyslete nad tím, co všechny výše popisované entity spojuje, jakou vlastnost mají společnou. Už jste na to přišli?

Ani přírodní výběr, ani bohy, ani neviditelnou ruku trhu nikdo nikdy neviděl! I přes to moderní biologové s úctou až posvátnou oslavují a hýčkají si onen skvělý motor darwinovské selekce. Ačkoliv je nikdy neviděli, věřily a věří milióny lidí v různé bohy a nemusí to být jen Bůh křesťanský. Nota bene tenhle problém s Ním řešil třeba apoštol (nevěřící) Tomáš, který kategoricky prohlásil (Jan 20:25): „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ A neviditelná ruka trhu? No ještě že ji máme, abychom se prostřednictvím ní mohli zasloužit o blaho nejen osobní, ale o blahobyt celé společnosti, jak kdysi ve svém Bohatství národů napsal Adam Smith.

Rozhodně nechci žádnou z těchto entit připravit o její výsostné skoro až mocenské postavení. Taktéž nechci spekulovat o realitě, validitě či (ne)možnostech verifikace. Jen jsem tím chtěl na konkrétních případech poukázat na zajímavý fakt, že si lidská společnost, jak vidno často a ráda, vytváří spoustu abstraktních entit, ke kterým se upíná. Záleží jen na nás, jaké budou ty další.

Ruscus

SEXUÁLNĚ PODEZŘELÝ/Á

Titulek částečně (z malé části) odvozený, částečně (z velké části, prakticky celý) opsaný z knihy Jenny Fieldsové.

Dnes se mezi vybranými články na hlavní stránce serveru novinky.cz objevila zpráva o dvanáctileté Polce, která za tři týdny porodí svému o dva roky staršímu kamarádovi dítě. Téměř okamžitě se mi vybavila další zpráva, o skupině školaček, co otěhotněly při zajímavé sexuální hře (ležely na zemi hlavami k sobě a chlapci je obcházeli a obšťastňovali). A to mě donutilo zeptat se: je problém v dětech, nebo v nás (počítám se mezi vychovávající vrstvu podle věku a mém chování vůči bratrovi a všem menším otravným tvorům v metru)?

Dle mého názoru je fakt, že dnešní děti JSOU horší než jsme byli my. My jsme BYLI horší než naši rodiče a naši rodiče byli horší než jejich rodiče a takhle bych mohla pokračovat, ale mé vyjádření snad bylo jasné. Jeden z příkladů zhoršujícího se chování mláďat jsem viděla už na základní škole. V devátém roku svého "studia" (pochybuji, že by se toto slovo dalo aplikovat na základní školu, kterou jsem navštěvovala, ale "pobyt" také není úplně přesný) jsem přecházela z prostor druhého stupně do prostor stupně prvního - ty byly spojeny dlouhou chodbou. Byla jsem přibližně ve čtvrtině cesty, když ke mě po kolenou přijelo dítě, kterému bych tipovala nejvíc 5 let, narazilo do mě a zašišlalo: "Uhni, krávo!" Poté se zvedlo a odcupitalo po těch téměř  komicky krátkých nožkách. Tehdy jsem tam i já, se svou vesnickou slovní zásobou, stála jako solný sloup.
Se zrychlováním doby a pohybu lidí většina rodičů nemá moc času a tak se nemohou starat o svoje dítě důkladně. Není to jejich vina - pokud chtějí zaopatřit svoje dítě tak, aby mělo co jíst, mělo co na sebe, musí chodit do práce, a existuje minimum prací, kde dostáváte plat adekvátní vašemu postavení rodiče a zároveň vaše šichta nekončí v pět odpoledne po osmi hodinách plného soustředění na zadané úkoly. Děti pak jsou doma, u televize, kde se celkem pravidelně ve tři odpoledne provozuje sex a ve vysílacím čase vyhrazeném pro malé brzo vstávající je kreslená pohádka o myších, které chtějí zničit svět a jedna z nich je přitom retardovaná, zatímco ta druhá se musí vyrovnat s předpisy o sexuálním harašení na pracovišti.
Nemusíme si nic namlouvat, i my a všichni před námi a rozhodně i všichni po nás budou zkoumat a zjišťovat, co je v dospělosti čeká. Metoda "pokus-omyl" zde ale může mít a většinou díky dětské hlouposti mívá fatální následky.

Co když za mnou moje čtrnáctiletá dcera přijde a řekne mi, že čeká dítě s něčím, co nevidělo sprchu ani z rychlíku a spadá pod definici mé matky: Z dálky to byl blbec a z blízka se to potvrdilo. Prostě ji zmlátím? Kdyby to pomáhalo, navýšilo by se procento párů praktikujících sadomasochismus.


A co my? Je tu chyba. Minimálně taková, že komunikace s dětmi je na bodu mrazu. A když si o tom děti nemohou promluvit, tak to prozkoumají jinak. Což je extrémní případ Polska.

Co si o tom myslíte? Mluvit s dětmi otevřeněji, nebo je držet víc zkrátka? Nebo je nechat na volném vodítku a pak je samotné nechat bojovat s následky?

Otevřeno diskuzi...

FOR I AM A WOMAN

V poslední době u sebe pozoruji nepříjemné úkazy... čehosi... feminismu...? To snad ne... Možná emancipace... Nebo jakési hrdosti. Ženské hrdosti.
Vážně mě docela mrzelo, že průměrný plat vysokoškolsky vzdělané ženy je asi o 20 000 nižší než průměrný plat vysokoškolsky vzdělaného muže.
Taky se znovu vracím k podpatkům. Dílem kvůli novým kozačkám (konečně!), dílem proto, že si připadám "zaprcatělejší" a "zaprcatělejší."
Mimo jiné i momentálně poslouchám téměř výhradně interprety s ženským pohlavím. Marina, Lilly, Dusty, Aretha, Amy... Nechápu, kde se to ve mě bere.

Dokonce mám i výhradně ženské pocity. Zdálo se mi o dětech. Dvojčatech. Z fyzikálního hlediska to byly dokonalé děti, nevylučovaly nijak nekontrolovatelně žádné tekutiny, nemluvily, jen se usmívaly. Bylo to fajn. Předpokládám, že podmínky se budou zhoršovat a já se nakonec smířím s tím, že bych někdy mohla mít děti. A mohla bych je mít i s vysněnou kariérou.

Jestli takhle vypadá dospívání, tak upřímně doufám, že nekončí brekem u reklam na prací prášky. A hlavně ne na Perwoll.