BOTY A JÁ

Měla jsem v plánu napsat další hodnotící a kritizující článek, ale protože tak zatím vypadají všechny články na tomhle blogu, rozhodla jsem se pro něco jiného. Budu se zabývat svou obuví. Konkrétně obuví zimní, jakožto obuví velice aktuální a (v mém případě) velice neradostnou. Nadpis je úmyslnou odvozeninou od mé oblíbené publikace Betty McDonaldové, Vejce a já. Vyjadřuje totiž přibližně stejný postoj.


Všechno to začalo minulou zimu. Nebo možná ještě předminulou. V retrospektivě měla prvotní vinu moje potřeba nosit jiné boty, než glády. A od té doby, co jsem začala nosit kozačky přes džíny, jsem neměla klid.
Před třemi lety jsem si koupila obyčejné, skoro i ošklivé kozačky v Humanicu - neměly podpatek, jen takový ten špalek, špičku měly moc kulatou a přezku na boku. Ale mohla jsem je nosit přes džíny, což bylo moje přání. Koupila jsem si je ke konci zimy, takže jsem je nosila v kuse asi tak měsíc...
Další zimu mě u Bati okouzlily hnědé kozačky, semišové, na klínku s platformou. Uzoučké, kouzelné, láska na první pohled. A sleva z 2000 na 999 udělala také svoje. Boty putovaly z Vánoční skříně na moji nožku. Užila jsem si jich přibližně měsíc. Při chození po Praze se mi úplně prodřela špička, vytvořená zřejmě z gumy z Ptákovin, jinak si to nemohu vysvětlit. Krom toho se celá špička sedřela, takže efekt vysoce elegantních botek se vytratil a nahradil jej vzhled zkrachovalé šlechtičny, co nemá na novou obuv.
Když byla tato situace již neúnosná, odnesla jsem je na reklamaci. Úpěnlivě jsem paní prodavačku prosila, ať je opraví, že je chci vážně moc nosit. Prodavačka s tím bohužel nic neudělala a týden na to mi vrátila peníze.

Nosila jsem proto kozačky z Humanicu (výše zmíněné). Jednoho krásného dne jsem se rozhodla, že je umyju od Pražského bordelu a polila je celé vodou ze sprchy, přičemž jsem se logicky vyhýbala hlavnímu otvoru. Jaké tedy bylo mé překvapení, když jsem dovnitř strčila ruku a zjistila jsem, že mám uvnitř malý rybníček. Začala jsem proto boty podrobněji zkoumat, až jsem došla ke strašlivému zjištění. Podrážka se mi odlepila od zbytku boty. Vypadalo to přibližně takto:

Vzhledem k tomu, že ke konci počasí, při němž jsem byla nucena nosit pevnější obuv, již nezbývalo mnoho času, spokojila jsem se s gládami. A těšila se na další zimní sezónu, kdy jsem si měla vybrat ty nejlepší boty na světě.

Další sezóna přišla a já trpělivě obcházela prakticky každý den všechny obchody s obuví a čekala, kdy narazím na ty, které mi vezmou srdce. Čekala jsem dlouho. A když projížděla Baťovy stránky, všimla jsem si mých minulých prodřených kozaček, ale s vylepšením - na klínku byla kůže, která měla zamezit prošoupání. Celá nadšená jsem si je objednala a čekala, až přijdou. Balíček z pošty ale přinesl jen zklamání. Když jsem je nazula, zjistila jsem nemilou věc - nezapla jsem je přes své kdysi úzké lýtko (->následek vysokoškolského studia a absence pohybu). Takže boty jsem s velkou slávou vrátila a obcházela dál.

Třetím adeptem na poli zimních ťapek se staly černé semišky nad kolena z Destroye. Narazila jsem na ně opilá a s Marcelkou. Byla to láska na první pohled. V suchém počasí jsem si je užila asi dvakrát, když jsem je nandala po napadání sněhu, zjistila jsem, že do nich teče všemi možnými otvory. Opět jsem je tedy úspěšně reklamovala, už ale s myšlenkou v hlavě, že se opět vrátím k hnědým semiškám od Bati, jen o číslo větším. A tak jsem taky udělala. O co radostněji, když jsem zjistila, že zlevnily na 599,-. Boty jsem statečně nosila tři týdny. V půlce týdne třetího jsem zjistila, že mi praskla celá podrážka. Asi takto:

Paradoxem je, že jsem to nezjistila při chůzi - že bych špatně šlápla a pak pak se stalo toto. Prostě jsem jednou přišla, sundala boty a zjistila, že mám jednu takhle krásně zlomenou. Boty jsou opět v reklamačním řízení.

Poslední, současné boty, byly o boji. Celé Vánoční prázdniny jsem chodila v converskách, což maminka a hlavně babička nelibě nesly. První neděli v lednu mi maminka zavolala, ať za ní přijedu na Chodov a vyzvednu si věci na zkoušku.
Přijela jsem a maminka prohlásila: "Pojď."
Já: "Kam?"
Maminka: "Koupit si zimní boty."

A já věděla, že bude zle. S maminkou jsme totiž měly rozpor v názoru na to, jaké boty bych měla mít. Já chtěla tyto:

Maminka mi vybrala kožené boty S.Olivier s podpatkem pro obstárlejší občanky a přezkou na boku, takže už jen přidat na Achillovku hvězdičku a jsem šerif z Divokého Západu.
To bylo poprvé, co jsem nechtěla jít nakupovat boty.
Po pár neshodách jsme se dopracovaly ke kompromisu - šedým semiškám, poloholeňovým, skoro až kotníčkovým, s pevným klínkem a šrafováním na podrážce, aby mi to neklouzalo.
Po nákupu jsem vysílena odjela do bytu, boty naimpregnovala a po každém použití je fanaticky prohlížím a zkouším jejich odolnost. Moje paranoia ohledně bot nezná mezí.

Moje obecná teorie je, že se proti mě všichni spikli a nechtějí, abych měla ráda zimu a sníh, protože upřímně, svoje conversky miluju, ale ve sněhu a mrazu, na ledovce i ve sračkách... není to ono...