A KDY BUDE SVATBA?

Z věcí, které mě zaručeně vždy vytočí, se s přibývajícím časem čím dál častěji objevuje ta nadšená/pohrdlivá/zvědavá otázka: "A kdy bude svatba?" Proč je to dotaz, při němž mi vyrazí po těle šupiny a z pusy pěna?

Ano, je to fakt, chodím s M už přes šest let. Ano, máme v plánu tento vztah dále udržovat. Ano, podporujeme tradiční model rodinné instituce a jednoho dne se vezmeme (mimo jiné by M's mother nesnesla, kdyby naše děti měly jméno jen jednoho z rodičů, což mi celkem jasně vysvětlila v mých sladkých šestnácti, kdy jsme s M prováděli vodění za ruce asi tak dva měsíce). A ne, nevím, kdy to bude. Nemám v diáři poznačené datum, kdy už je nejvyšší čas se vdát. Neodškrtávám čtverečky na srdíčkovém papíru. Prostě až to přijde, tak to přijde, a až to přijde, tak to všem včas oznámíme, tak se laskavě přestaňte ptát, o nic nepřijdete. Jako kdyby si taková slepičí prdelka jako já schovala takovýhle tajemství, jasně.

Proč se vůbec někdo na něco takovýho ptá? Nikdo se nezeptá: "Hej, tak co, kdy vynalezneš lék na AIDS? Kdy nastolíš světový mír? Kdy se zbavíš hladomoru ve třetím světě?" Proč jediné očekávání, které lidé vztahují k mojí osobě, je to, že si jednoho dne vezmu bílé šaty a nechám si okovat prsteníček? Připadám si, jako kdybych svoji společenskou povinnost naplnila a svou pozici ve světě deklarovala jedině uzavřením smlouvy s M před starostou na radnici nebo na více či méně kýčovitém zámečku.

Milé okolí, kdyby jediné, čeho dosáhnu, byla svatba, tak už jsem dávno vdaná za boháče, co mě podvádí se sekretářkou a nechává mě velkoryse užívat své konto, a nemrhám svým (z biologického pohledu) nejplodnějším obdobím studiem, sháněním praxe, kde se dá a případným propíjením neúspěchu. 

S láskou,

Vaše Layla

V neposlední řadě mě vytáčí i samotné uvažování těch otázku pokládajících myslitelů. Ptají se většinou lidé, kteří mě znají, tedy vědí, že studuji, že si přivydělávám menšími brigádami, rozhodně ne natolik abych sehnala hypotéku na byt s terasou na Malé straně, že moje studia i moje tělo živí rodiče a že k nim jezdím každý víkend a moje autistické já odmítá od této rutiny ustoupit. Víkend je s rodiči. Tečka. Manželství je pro mě akt dospělosti, vstupuji s někým do společného života a opouštím život své dosavadní rodiny (kam ale budu jezdit každý víkend na návštěvy). V tomto momentě bych tedy měla být schopná se sama o sebe postarat a neuchylovat se do bezpečí obývacího pokoje maminky a tatínka. Ale tohle já nedělám. A nejsem připravená na to udělat takovýhle krok, nestydím se to přiznat. Ano, kdyby přišla chvíle nouze, byla bych schopná sehnat si práci, zaplatit účty, postarat se sama o sebe, případně i o další osobu. Ale chvíle nouze nepřišla, moji rodiče podporují moje studium a já jim to vracím jak jen mohu, a pokud to bude stále možné, ten moment dospělosti odsunu až k momentu, kdy převezmu vysokoškolský diplom potvrzující, že jsem schopná ve svém oboru samostatně pracovat a tudíž se uživit. Nemyslím si, že projevem dospělosti je: "Mami, tati, chci se vdát, dáte mi na to peníze? Jo, a v pátek vyrážim na dízu, dáte mi pade na vstup?" Když se vdám, tak se vším všudy, nebudu už bydlet s Amy, nebudu podnikat každovíkendové meetingy s našima v koupelně, budu rozumně uvažovat a nerozfrcám poslední tisícovku za nový boty. A když mi řeknete: "Ale to je normální, že by vám vaši dali peníze, podpořili vás, to není za co se stydět," tak vám řeknu, že tohle je jedna z mála věcí, která může být víceméně podle mně, tudíž na to přistoupím tak, jak chci já a M, a ne podle toho, že když už třeme těla šest let, tak se musíme vzít, jinak jsme divný a náš vztah nebude mít budoucnost a nakonec se rozpadne s ohlušujícím třeskem, zanechávajíc za sebou potrhané kusy těl, depresi, pláč a černou mlhu. Tohle si schovejte na zombie apokalypsu.

Čím víc mě tato otázka točí do vrtule, tím víc přemýšlím nad odpovědí. První, co mě napadlo, bylo na otázku Kdy bude svatba dětinsky a posměšně zahuhlat: "Kdy bude svatba ble ble ble..." (představte si, jak  to pronesu s nasazeným retardovaným výrazem, vystrčeným jazykem a s šimpanzím přízvukem). Amy mě ale upozornila na to, že tato reakce by mohla v tazateli vyvolat dojem, že představa poddání se jednomu muži na teď a navždy je jediné, po čem mé vyprahlé ztrápené srdce touží a čeho se mi nedostává a dětinskou interpretací původní otázky se s tímto pocitem frustrace vyrovnávám.

Další reakce, ačkoliv méně ofenzivní a bez přídechu sarkasmu, by byla: "Až zhubnu." To by byla čistá pravda, odmítám se vdát ve svém "metráčkovském" těle, bílá barva rozšiřuje a já chci být krásná. Ale není to úplně ono.

V návalu zoufalství mohu otázku obrátit proti útočníkovi, tedy vypálit, kdy bude jeho svatba. Ale pořád to není ono. Pokud vás, mé drahé, svatbou nezatížené čtenáře, napadne drzá, lehce ofenzivní sarkastická odpověď vyjadřující, že je to moje věc a že tato otázka mi už nemůže být více u prdele, vložte ji prosím do komentářů, budu vám vděčná.

Brzy již na téma mých miss-ideálů, stay tuned!