NEJHORŠÍ JE SRÁŽKA S DEBILEM. NEBO KDYŽ S NÍM BYDLÍTE...

Skáču do rozjetýho vlaku a tak se vypláču z aktuální situace, ve který jsme se tak nějak ocitli já, M. a Amy, kvůli který už měsíc nespim a díky který se mi rozvíjí maniodepresivní psychóza.

Začalo to před cca třema rokama, kdy si Amy přivezla svoje věci ke mě na Zahraďák a začali jsme ještě s L a T shánět byt. Já a M. jsme museli ze Zahraďáku pryč, L a T si chtěli polepšit a Amy potřebovala novej život. Needless to say, ten novej život se tak jako po špičkách přiblížil asi tři měsíce zpátky a nanovo vypukne, až bude mít natřenou skříň. Nejdřív.

Tehdy jsme sehnali byt v Dejvicích, pěknej, čistej, a nikoho tam nesralo, že jsme studenti. Až v průběhu našeho života tam jsme si uvědomili, že pokud nechceme vypláznout každej tisíce za topení, tak budeme muset lehce mrznout, že světlo tam nikdy nikdy nebude a že když nezatáhnu žaluzie, tak si lidi stoupnou před moje okno jako před televizi a budou se koukat, jak se převlíkám. Ale byli jsme spokojený, v pohodě, prachy dobrý, život hezkej, pár karambolů po cestě, ale vždycky jsme se domluvili a žili spolu v klidu, míru a čistotě.

A pak L a T dostali byt, a byli by sakra blbý, kdyby se neodstěhovali, protože by platili jen náklady. A my jsme začali shánět někoho místo nich. A tehdy jsme udělali první z dlouhý řady chyb, když jsme nepodali výpověď s nima a nehledali si svoje štěstí přes prázdniny jinde. Místo toho jsme sháněli někoho jinýho. A dva týdny před začátkem prvního měsíce bez L a T jsme sehnali. Dva dospělí lidi, oba studenti tý mojí akademický instituce, vysoký postavení ve spolku, no radost pohledět. A tak jsem si libovala, jak s nima nebudou žádný problémy, že bude logicky fungovat rozumná domluva a bude to fajn a oukej a bude tam klid a nikdo nebude říkat "špagetky." (Tímto se L veřejně a poníženě omlouvám, že jediný, co mě sralo, byly její špagetky, byla jsem pošetilá a hloupá a miluju jí a prosím odpusť a pomoz mi spáchat vraždu - P.S. je to ironie, ta vražda, kdyby to náhodou sledovala vláda, FBI nebo tak něco...)

Anyway, nový nájemníci, zanonymizovaně V a Z (nebo taky Mamrd a Z) se nastěhovali, a my, tedy já, M. a Amy jsme odjeli - Amy do UK, já a M. domů, abych si prožila dva měsíce strachu při šprtání na státnice. Byt byl čistě v jejich režii. Ale "čistě" asi neni to správný slovo. Long story short, bordel, neskutečnej svinčík, miliony věcí ve společnejch prostorách, oni neustále ve společnejch prostorách, cizí lidi v bytě, kde máte všechen svůj  pozemskej majetek (notebook, hadry a pár sponek do vlasů), hluk, protože V alias Mamrd mluví neustále NAHLAS a krájí chlebík na měsíčky nebo kostičky nebo prdelky nebo co... A absolutní ignorace nás, původních rezidentů, absolutní ignorace našeho soukromí, našeho klidu, naší čistoty.

Jako já neřikám, že když někdo přijde s někým spolubydlet, tak má slepě následovat jeho pokyny a totálně dělat všechno podle něj, ale doprdele, přece taky nepřijdu do tři roky zajetýho systému, kterej všem vyhovoval, a nezměnim ho bez diskuze tak, aby vyhovoval jen mě a ostatní sral a vytáčel do vrtule. A to je přesně to, co udělal. Budu všechno vztahovat k V, protože ten tam zůstal a zůstane. Když jsem přemýšlela, co s tím, tak jsem samozřejmě šla cestou klidnou, slušnou. Řekla jsem, že není úplně fajn sedět v hale, ze který se vchází do jednotlivejch pokojů, že to ruší, nikdy nevíš, kdo chce kdy spát, kdy se chce učit, i světlo může rušit, mohli byste být trochu considerate a zavřít se u sebe v pokoji, kterej si platíte a kde jde topení, narozdíl od chodby, kde tomu, kdo to topení zapne, urazim pazoury? Ne. Jestli ti vadí světlo, dej si do dvěří plakát. A uklízet taky nebudu. A nemeju si ruce po záchodě, fuck off, já jsem king a musíte se ze mě všichni zesrat.

A tak padáme, a padáme úprkem a se záští v srdcích a s nadějí, že náš novej život bude lepší, protože v něm nebude Mamrd, protože budeme mít svůj klid a já budu mít balkón.

A teď bych to tady vyhradila na personální vzkaz Mamrdovi:

Mamrde,

jsi malej nevychovanej rozmazlenej spratek, co si myslí, že neni bůhvíco, ale neumí si ani umejt ruce, když se jde vychcat. Jsi bordelář a špindíra. Nikdo, koho jsem kdy potkala, neumí vytvořit tak neuvěřitelnej svinčík a ještě se tvářit, že je to v pohodě. A tím se dostáváme k dalšímu bodu. Jsi lhář, psychopat, vymejšlíš si sračky a myslíš si, jak ti ubližujem. Ty ubližuješ nám. Klepu se strachy, kdykoliv přijdeš, protože nevim, jestli ti náhodou zase nerupne v bedně a nepodřežeš nám všem krky. Tvoje vnímání reality je absolutně posunutý. Jsi mimo, jsi kretén, tváříš se, jakože víš všechno, ale nevíš, minimálně se neumíš chovat. Obstarala jsem ti postele, dovezla je do toho tvýho zasranýho bordelu, a neslyšela jsem ani posraný "Děkuju." Jsi nevychovaný prase, lhář, co tvrdí, že nerozmáznul hovno na hajzlu, i když tam nikdo jinej nebyl, takže jsi to byl buď ty a nebo nám někdo chodí srát na hajzl, když tam nikdo neni. Co je pravděpodobnější? Je mi z tebe zle, je mi zle z toho, že jsem s tebou musela sdílet jedno záchodový prkýnko, že jsem musela šahat na kliky, na který saháš ty, protože si nemeješ ruce a jsi prase. A ještě mám tu smůlu, že tě budu muset minimálně rok potkávat, než se (dá - li bůh) spakuješ a odjedeš na Erasmus a hopefully tam zůstaneš, protože na tuhle malou zemičku je tě škoda, ty uděláš kariéru u tureckejch hajzlů.

Měj se krásně.

S láskou a umytejma rukama,

Layla

A ještě special PSko od Amy, aby byl dojem kompletní:

Když jsem se dozvěděla o článku, který jste si právě přečetli, s radostí jsem se nabídla, že ho doplním o malé bezvýznamné PS. Jelikož jsem tak trochu na cizím písečku, na kterém bych nerada parazitovala, a jelikož bych chtěla napsat něco v délce přímo úměrné tomu, nakolik mě hlavní aktér příběhu v současné době zajímá, obšťastním vás pouze několika řádky. Nemohu si ovšem odpustit začít od začátku. 

Narodila jsem se ve zdravotnictví pracující a uklízením posedlé matce, kterou nadevše miluji. Zdědila jsem po ní mnoho věcí, mimo jiné již zmiňovanou posedlost úklidem, čistotou, symetrií, řazením věcí podle velikosti, řazením věcí do roviny, pravých úhlů a tak dále - that list would be endless. Přesuneme-li se od mého narození o dvacet let dopředu, uvidíme mě bydlet v bytě 3+1 v pražských Dejvicích s mými čtyřmi spolužáky z gymnázia. S láskou vzpomínám, jak jsem se mohla vzteky pominout, když jsem v pravidelných intervalech na kuchyňské lince nacházela nevyhozenou zátku od piva a s láskou vzpomínám na své dva spolubydlící, kteří se před začátkem prázdnin 2012 rozhodli z našeho hnízdečka klidu, pohody, tmy a zimy odstěhovat. Co se dalo dělat. Já jsem odvála své tělo a mysl do nedaleké Anglie s tím, že až se vrátím, v bytě mě budou čekat dva noví spolubydlící, které jsem viděla jednou krátce před svým odletem, kdy vypadali vcelku normálně. Právníci. Jak Vám je jistě z hlavního článku jasné, řeč bude především o mistru V. 

Na úvod mi dovolte poznamenat, že nenávidím blonďaté lidi. Co jiného k nenávidění mě po mém návratu z Anglie ještě čekalo, jsem se měla ovšem s hrůzou v očích a vstávajícími vlasy teprve dozvědět. Krátce: v půl jedné ráno jsem se vrátila z letiště, byt prázdný, bordel neskutečný. Konec generálního úklidu ve čtyři hodiny ráno. Až tehdy jsem si s klidem v duši mohla sednout na záchodové prkénko, které jsem následně měla tu čest dva a půl měsíce sdílet s největším prasetem, které jsem kdy ve svém životě potkala. Dva a půl měsíce, které bych s klidem označila jako nejhorší dobu mého života. 

Prezident právnického spolku na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Řeknete si, to bude asi chytrý člověk. Ano, chytrý možná, ale tím veškerý jeho kredit a potenciál končí. 

Tento prezident je prase. Nemyje si ruce po návštěvě toalety. Je schopen v bytě, který jsem kompletně uklidila přes víkend (tedy za dva dny) vytvořit špínu, o které byste s klidem v hlase a s jistotou v mysli prohlásili, že byla tvořena dva měsíce.

Tento prezident navíc lže. Jestliže totiž v pátek umyji toaletu, odjedu, v neděli se vrátím a milý pan prezident mi tvrdí, že šmouha od výkalu na poklopu toalety "tam už byla a že se taky diví, kde se to tam vzalo", nic jiného než sprostá lež to být nemůže. 

Tento prezident se dále nachází v celkem početné skupině lidí, jejíž sociální (!) inteligence se pohybuje kolem nuly. Možná pod ní. Jeho (ne)schopnost jednání s lidmi je neuvěřitelná. S tříměsíčním předstihem mu oznámíte, že se z bytu stěhujete a on na vás začne křičet, že jste pěkné svině, že jste na něj sprostě hodili dvacetitisícový nájem (pozor, zde se nám objevují i problémy s matematikou, pokud by si milý prezident vynásobil svůj nájem pěti, vyšlo by mu patnáct tisíc) a že už vám nemá co říct. A práskne za sebou dveřmi. Potom přestane zdravit, ke komunikaci používá mobilní telefon, byť sedí ve vedlejším pokoji a když vás náhodou nedej bože potká na ulici, kterou musíte v souvislosti s určitými zákony zajišťujícími možnost dostat se z bytu na metro a zpět aniž byste obcházeli půlku Prahy projít, sklopí oči a rychle projde okolo vás, jako by se nechumelilo. Je-li jeho směr chůze stejný s vaším, utíká před vámi. Doslova. 

Toto všechno a mnoho dalšího (nezmiňuji jeho bezohledné chování ke svým spolubydlícím, rušení nočního klidu a neskutečný řev 14 hodin denně), mě nutí přemýšlet nad tím, jak důvěryhodná a veleslavná asi musí ta právnická organizace, které prezident velí, být. A jak vážená a profesionální je asi akademická obec, když nechá vcelku důležitému spolku velet někoho takového. A to nemluvím o hygienických návycích, to je věc osobní. Mluvím o schopnosti jednat s lidmi, být fér, ohleduplný, otevřený dohodě a kompromisu. Ve všem by totiž náš milovaný prezident svůj boj prohrál i s Frantou kopajícím výkopy na Mostecku.

No nic. Vždy mi bylo jasné, že ve škole, v práci a jiném veřejném prostoru se vždy budu setkávat s idioty a že s tím nic nenadělám. Sdílet ovšem s jedním takovým společnou klíčovou dírku a toaletní prkénko je věc druhá. Už nikdy to nechci zažít. Jelikož jsem se ale naučila i ve zlém hledat dobré, děkuji za tuto zkušenost, která mi otevřela oči a naučila mě odloženou zátku na kuchyňské lince vnímat s úsměvem a bez pocitu otevřené kudly v kapse.

Poznámka na závěr následující ihned po omluvě za slib krátkého příspěvku, který se protáhl: nikdy nikdy nikdy nikdy v životě bych se nechtěla stát členem toho prašivého právnického spolku. 

Tečka. 

PS v PS: Mykózu jsi třikrát nedostal, protože jsi sdílel s ostatními lidmi koupelnu na koleji. Mykózu jsi dostal, protože jsi prase nemytý. Fuj.