SVÁTEČNÍ SVÁTKY

Stále častěji a častěji se setkávám s názory, že Vánoce by se měly vymazat z kalendáře. Že to jsou jen svátky nervů a obžerství. Že slavíme sníh, co padá ze střech a požáry zakládající prskavky. Vážně naše společnost zredukovala těch pár magických dat zrovna na tohle?

Děti se samozřejmě na sváteční večer těší, dostanou to, o co si napsaly a nějakou tu rybu a kousek salátu přežijí. Dospělí se moc netěší, protože dárky musí nakoupit, barák uklidit, stromek ozdobit, jídlo a cukroví navařit a ještě schůzky se všemi příbuznými domluvit. Na webu se objevil rozhovor s Mirjam Landovou - velice sebevědomě prohlásila, že Vánoce nemá ráda, že je slaví jen kvůli dětem a že když se s příbuznými nechce vidět celý rok, tak nechápe, proč by měla zrovna na Vánoce. Ale je to jen o tomhle? Jde o to se se všemi povinně vidět? Kdo to diktuje?

Došla jsem k (ne nutně správnému) závěru, že naše společnost již povýšila Vánoce na něco víc, než jen oslavu narození Krista. S ustupujícím křesťanstvím a stále "agresivnějším" ateismem pořád zdobíme svoje obydlí, zpíváme koledy o Ježíškovi a vyháníme Santa Clause z nákupních center.
Bereme Vánoce jako čas, kdy se sejdou i ti, kteří to během roku nestíhali, kdy se plní přání a kdy se celý svět na jeden večer uklidní a zasedne téměř synchronizovaně (představuji si to jako obrácenou mexickou vlnu) k Vánoční tabuli.
Ať už vám jakkoliv schází čas, něco uvnitř vám říká, že musíte vidět všechny, na které během roku neúmyslně zapomínáte. I kdyby se měly do jednoho dne nacpat čtyři schůzky, není to takový problém - protože chcete.
A neměl by z tohohle Ježíš(ek) radost?

Neměli bychom zapomínat na ducha Vánoc - ty fronty v obchoďáku stejně vystojíme a nějaký větší úklid zaprášeným rohům neuškodí. A i přesto - nedělá i tohle Vánoce?

ENTITY - RUSCUSŮV KOUTEK

Blízký přítel mě požádal o laskavost - o vystavování jeho myšlenkových pochodů na mojí stránce. Co bych to byla za kamarádku, abych mu to odepřela. Takže zde první příspěvek z Ruscusovy mysli (užijte si to, je to čtivý :))

Přírodní výběr, bozi a neviditelná ruka trhu

Je až fascinující, jak mocné jsou tyhle... Dlouho jsem přemýšlel, jak vlastně ty prvky uvedené v množině nadpisu pojmenovat. Nakonec jsem zvolil označení entity. To pochází z latinského slůvka entitas, což představuje něco skutenčně (nebo aspoň možně) jsoucího (ať už hmotně, nebo v abstrakci). Přírodní výběr se v předminulém století stal přelomovým objevem, který vcelku triviálním způsobem vysvětlil mechanismus evolučních proměn. Je to hybná síla, která během stovek miliónů let vývoje života na Zemi udělala z hrudky slizu šimpanze bonoba. Přírodní výběr si sice prošel bouřlivou pubertou, která ho trochu pozměnila, ale v jádru zůstal sám sebou. Překonal krizi středního věku a jako vyzrálý dospělák má teď svou nezastupitelnou roli v moderní biologii.

Evropská civilizace má svůj počátek neodmyslitelně spjatý s božstvy různého typu. S postupem času ubývalo přírodních bohů a nahrazovali je antropomorfní bozi antičtí. Ty pak vytlačil Bůh křesťanský, který možná tak trochu připomíná unifikovanou superprojekci platónských idejí. Tenhle Bůh výrazně hýbal světem minimálně až do pozdního 18. století. Ve dvacátém století převzala roli božstev neviditelná ruka trhu, která řídí naše osudy víc, než si sami umíme/chceme připustit.

Teď se zamyslete nad tím, co všechny výše popisované entity spojuje, jakou vlastnost mají společnou. Už jste na to přišli?

Ani přírodní výběr, ani bohy, ani neviditelnou ruku trhu nikdo nikdy neviděl! I přes to moderní biologové s úctou až posvátnou oslavují a hýčkají si onen skvělý motor darwinovské selekce. Ačkoliv je nikdy neviděli, věřily a věří milióny lidí v různé bohy a nemusí to být jen Bůh křesťanský. Nota bene tenhle problém s Ním řešil třeba apoštol (nevěřící) Tomáš, který kategoricky prohlásil (Jan 20:25): „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ A neviditelná ruka trhu? No ještě že ji máme, abychom se prostřednictvím ní mohli zasloužit o blaho nejen osobní, ale o blahobyt celé společnosti, jak kdysi ve svém Bohatství národů napsal Adam Smith.

Rozhodně nechci žádnou z těchto entit připravit o její výsostné skoro až mocenské postavení. Taktéž nechci spekulovat o realitě, validitě či (ne)možnostech verifikace. Jen jsem tím chtěl na konkrétních případech poukázat na zajímavý fakt, že si lidská společnost, jak vidno často a ráda, vytváří spoustu abstraktních entit, ke kterým se upíná. Záleží jen na nás, jaké budou ty další.

Ruscus

SEXUÁLNĚ PODEZŘELÝ/Á

Titulek částečně (z malé části) odvozený, částečně (z velké části, prakticky celý) opsaný z knihy Jenny Fieldsové.

Dnes se mezi vybranými články na hlavní stránce serveru novinky.cz objevila zpráva o dvanáctileté Polce, která za tři týdny porodí svému o dva roky staršímu kamarádovi dítě. Téměř okamžitě se mi vybavila další zpráva, o skupině školaček, co otěhotněly při zajímavé sexuální hře (ležely na zemi hlavami k sobě a chlapci je obcházeli a obšťastňovali). A to mě donutilo zeptat se: je problém v dětech, nebo v nás (počítám se mezi vychovávající vrstvu podle věku a mém chování vůči bratrovi a všem menším otravným tvorům v metru)?

Dle mého názoru je fakt, že dnešní děti JSOU horší než jsme byli my. My jsme BYLI horší než naši rodiče a naši rodiče byli horší než jejich rodiče a takhle bych mohla pokračovat, ale mé vyjádření snad bylo jasné. Jeden z příkladů zhoršujícího se chování mláďat jsem viděla už na základní škole. V devátém roku svého "studia" (pochybuji, že by se toto slovo dalo aplikovat na základní školu, kterou jsem navštěvovala, ale "pobyt" také není úplně přesný) jsem přecházela z prostor druhého stupně do prostor stupně prvního - ty byly spojeny dlouhou chodbou. Byla jsem přibližně ve čtvrtině cesty, když ke mě po kolenou přijelo dítě, kterému bych tipovala nejvíc 5 let, narazilo do mě a zašišlalo: "Uhni, krávo!" Poté se zvedlo a odcupitalo po těch téměř  komicky krátkých nožkách. Tehdy jsem tam i já, se svou vesnickou slovní zásobou, stála jako solný sloup.
Se zrychlováním doby a pohybu lidí většina rodičů nemá moc času a tak se nemohou starat o svoje dítě důkladně. Není to jejich vina - pokud chtějí zaopatřit svoje dítě tak, aby mělo co jíst, mělo co na sebe, musí chodit do práce, a existuje minimum prací, kde dostáváte plat adekvátní vašemu postavení rodiče a zároveň vaše šichta nekončí v pět odpoledne po osmi hodinách plného soustředění na zadané úkoly. Děti pak jsou doma, u televize, kde se celkem pravidelně ve tři odpoledne provozuje sex a ve vysílacím čase vyhrazeném pro malé brzo vstávající je kreslená pohádka o myších, které chtějí zničit svět a jedna z nich je přitom retardovaná, zatímco ta druhá se musí vyrovnat s předpisy o sexuálním harašení na pracovišti.
Nemusíme si nic namlouvat, i my a všichni před námi a rozhodně i všichni po nás budou zkoumat a zjišťovat, co je v dospělosti čeká. Metoda "pokus-omyl" zde ale může mít a většinou díky dětské hlouposti mívá fatální následky.

Co když za mnou moje čtrnáctiletá dcera přijde a řekne mi, že čeká dítě s něčím, co nevidělo sprchu ani z rychlíku a spadá pod definici mé matky: Z dálky to byl blbec a z blízka se to potvrdilo. Prostě ji zmlátím? Kdyby to pomáhalo, navýšilo by se procento párů praktikujících sadomasochismus.


A co my? Je tu chyba. Minimálně taková, že komunikace s dětmi je na bodu mrazu. A když si o tom děti nemohou promluvit, tak to prozkoumají jinak. Což je extrémní případ Polska.

Co si o tom myslíte? Mluvit s dětmi otevřeněji, nebo je držet víc zkrátka? Nebo je nechat na volném vodítku a pak je samotné nechat bojovat s následky?

Otevřeno diskuzi...

FOR I AM A WOMAN

V poslední době u sebe pozoruji nepříjemné úkazy... čehosi... feminismu...? To snad ne... Možná emancipace... Nebo jakési hrdosti. Ženské hrdosti.
Vážně mě docela mrzelo, že průměrný plat vysokoškolsky vzdělané ženy je asi o 20 000 nižší než průměrný plat vysokoškolsky vzdělaného muže.
Taky se znovu vracím k podpatkům. Dílem kvůli novým kozačkám (konečně!), dílem proto, že si připadám "zaprcatělejší" a "zaprcatělejší."
Mimo jiné i momentálně poslouchám téměř výhradně interprety s ženským pohlavím. Marina, Lilly, Dusty, Aretha, Amy... Nechápu, kde se to ve mě bere.

Dokonce mám i výhradně ženské pocity. Zdálo se mi o dětech. Dvojčatech. Z fyzikálního hlediska to byly dokonalé děti, nevylučovaly nijak nekontrolovatelně žádné tekutiny, nemluvily, jen se usmívaly. Bylo to fajn. Předpokládám, že podmínky se budou zhoršovat a já se nakonec smířím s tím, že bych někdy mohla mít děti. A mohla bych je mít i s vysněnou kariérou.

Jestli takhle vypadá dospívání, tak upřímně doufám, že nekončí brekem u reklam na prací prášky. A hlavně ne na Perwoll.