DISTRESOVEJ EUSTRES

Mám toho hodně. Ale ne špatně hodně. Dobře hodně. Je toho hodně akorát tak, aby mě každý "hodně" nakoplo k pokračování ve všem, co "hodně" zahrnuje. Problém je, že tyhle "hodně" jsou všechny dost specifický a všechny se týkaj jen mě samotný. Škola 1, škola 2, festival, práce. To jsou věci, co si asi třeba lidi, co mě znaj, rádi vyslechnou, jako co je novýho, poslední drby a trapasy... Ale abych jim to mohla říct, musela bych se s nima vidět. Nebo když už se s nima vidim, tak bych se jim musela věnovat. A tady přichází ta problematická pasáž, totiž to, že na tohle už nemám čas.

Nejenom že nemám čas scházet se lidma, který mám ráda a který zaujímaj svoje místo v mém životě a já snad v jejich, já ani nemám čas být mentálně s těma, se kterýma jsem fyzicky. Neustále visim na telefonu a něco organizuju, neustále musim něco dělat, moje plány jsou rozvrhnutý na měsíc dopředu a nacpala jsme je do toho měsíce jen tak tak, že něco nejspíš připadne zase dál. A protože lidi narozdíl od článků a esejí a zkoušek nemaj deadliney, tak odsouvám lidi.

Přitom ten čas by tam i byl, když se objeví to hluchý místo a já si řikám: Mám toho tolik... A jen sedim na gauči a houpu se dopředu dozadu a sleduju kauzu Pornelly a Kokoty na super.cz... Jenže moje plány se nedělaj s těmahle mezerama a ani v těch mezerách nejsem schopná dělat něco jinýho produktivního.

A je to samozřejmě hrozně špatně a měla bych s tim něco dělat, ale nevim co. Zavolala jsem svojí lásce ze školní lavice, ale i když říkala, že přijde, myslím, že tam nějaký zklamání proběhlo a těžko to jedním večerem v našem bytě bez topení (zato s internetem) odčinim. Oslavu titulu zuřivý právničky přesouváme už asi tak měsíc, vlastně i víc, protože věčně něco mám. A to "věčně něco mám" nejsou kalby s někym jinym. Když M mluví, tak jen tupě přitakávám. A ani mluvit nemusí. M mě na tomhle celym mrzí asi nejvíc, protože za tohle by mě měl poslat do prdele.

Nechci, aby to znělo nějak pateticky nebo sebelítostivě, je mi jasný, že je to můj problém a že nic z výše uvedenýho není omluva pro to, že zanedbávám lidi bytostně i nebytostně důležitý a chápu, že jsem kráva a měla bych s tim něco dělat. Třeba se timhle k něčemu nakopnu. Už jen přiznat si to je přece první krok v alkoholismu nebo v čem...